"My lietame F5J EURO v štyroch krajinách podľa jediných pravidiel a Vy lietate elektro v jednej krajine podľa štvorakých pravidiel... " (Palo Lišhák)

 Tuto větu jsem si přečetl v jednom z e-mailů, které si vyměňuji s Jirkou Veselovským, takto trenérem RCEJ. A je pravdivá. Tedy, mimo FAI kategorií se u nás létají následující „termické větroně s elektropohonem“:

RCE7 čili „sedmičlánky“- neomezený pohon, doba chodu motoru se odečítá od doby letu, přistává se na bod.

RCEN - neomezený pohon, soutěž „v přistávání“, protože se měří jen doba kluzu, které předchází v podstatě libovolně dlouhá doba chodu motoru. Přistává se na čáru.

RCEO - „trucpodnik“, jako RCEN, ale přistává se na bod.

RCEJ - doba chodu jednotného pohonu je stanovená, přistává se na bod. 

Ve světě se zkouší leccos, v podstatě lze vysledovat tři směry:

1.     Pohon je nějakým způsobem omezen (rozměry, příkonem, výkonem na hřídeli motoru, počtem článků, maximálním proudem, atd.), doba chodu motoru je pevně stanovená, soutěží se pouze v době kluzu.

2.    Jako 1., ale doba chodu motoru se odčítá od doby letu.

3.    Pohon je bez omezení, doba chodu motoru se ale přepočítává nějakým koeficientem, a doba chodu motoru se od doby letu odčítá. 

 Když mě napadlo uspořádat Vánoční soutěž, dal jsem si „závazek“, že to musí být zajímavé a odlétatelné téměř s čímkoliv. 

A teď jak jsem dospěl k daným pravidlům.

RCEx? 

 Létám RCEN a musím dát za pravdu kritikům, že jde jen o přistání (přesto mě to ale baví :-). Ale přiznávám, že při vymýšlení pravidel jsem myslel především na RCEN.  

 Tedy, jen přistávat je nuda, je třeba omezit dobu chodu motoru. Každý má ale pohon jiný, takže je třeba zavést nějaké koeficienty na dobu chodu motoru. Výhodné se zdá být vztáhnout výkon na hmotnost modelu. Totiž, stoupavost modelu je v podstatě úměrná měrnému příkonu (W/kg), samozřejmě za předpokladu stejných účinností motoru a vrtule a stejných aerodynamických kvalit draku. Například, pro 200 W/kg příkonu je teoretická maximální stoupavost asi 20 m/s. Při účinnosti motoru 75%, vrtule 50% to klesne na 7.5 m/s, další asi 1 m/s je třeba odečíst na aerodynamiku. Reálně je stoupavost takového modelu tedy asi 6-8 m/s.

 Dále se už nabízí dvě cesty, buď pevnou dobu chodu motoru nebo ji odečítat od doby letu. Druhá možnost je jednoznačně atraktivnější. 

 Doba letu je v takovémto rámci pravidel v podstatě libovolná, záleží jen na podmínkách, já volil 7 minut, protože to odpovídá zvyklostem z RCEN (1 min na motor a 6 min kluzu). 

 Co se přistání týká, jednoznačně dávám přednost čáře, bod až příliš svádí k zabodávání a mě bolí to i jen vidět. Na druhou stranu natahovat čáru je pracné. Takže bod, ale neměří se „čumák“ modelu, ale celý model (toto je opsané s rcgroups). 

 Opakované zapnutí motoru je dovolené, ale platí se za to nehodnoceným přistáním. Toto je také opsané, ale mě to přijde skvělý nápad. 

 Omezení rozpětí je můj nápad a asi ne moc dobrý. Ale záměrem bylo „vyautovat“ motorizovaná F3J, které kloužou o třídu lépe. Možná by to šlo ošetřit také koeficientem na dobu chodu motoru. 

Tedy, základními pravidly jsou:

- odčítání doby chodu motoru od stanovené doby letu

- přepočet skutečné doby chodu motoru podle typu motoru a měrného příkonu (a případně i typu modelu, rozpětí, atd.)

- přistání k bodu, hodnocení podle vzdálenosti nejbližší části modelu od bodu 

 Do této „kostry“ lze dosadit v podstatě libovolné číselné hodnoty. 

A nakonec, korespondenční soutěž má minimálně dvě výhody (ale také nevýhody:-):

- nikdo nemusí nikam jezdit, aby si zalétal

- je těžší podvést sebe než druhé, takže ani nepředpokládám, že by někdo šidil

Každá liška svůj ocas chválí

 Tedy, mě se to líbilo. Určitě je to zajímavější než RCEN, ale nějak se ukazuje (má někdo nějaké vysvětlení?), že kdo umí jedno, jde mu to i ve druhém. 

Postřehy:
- baterky v mrazu nefungují, přesto jsme létali dva starty na jedno nabití (u NiCd a NiMH)                                            - termika je i v zimě                                                                                                                                            - přistávat na bod je oproti čáře brnkačka (i když tady se měří nejbližší bod modelu, ne čumák)
- oproti ENkům se létá do rozumné výše, model bývá i vidět!
- překvapilo mě, kolik času se dá "vylízat" i s "hotlinerem" z 50 m

 Létání určitě není nuda. Já jsem se snažil začínat asi ve 200 m (cca 30 s motoru) s tím, že „přeci tu termiku najít musím“. Ve dvou případech ze tří se mi to opravdu povedlo, někdy ale ne. Potom je třeba si rozmyslet, zda znovu nastoupat a připravit se o body za přistání, nebo zkusit přistát přesně. 

Výsledky

 Tedy, použité modely nejsou žádná „peříčka“ (až na Havrana). Navíc Iony, Surprise ani Optima nemají řízenou směrovku, což je podle mého názoru při termice velká nevýhoda. No, některým lidem to evidentně nevadí :-)

Jak dál (pokud vůbec) 

 Bavili jsme se i o měření příkonu ( teď se odhadoval) a Mojmír měl (podle mě) geniální nápad. Bude se měřit namátkou a nahodile, to aby nikdo nezatěžoval pořadatele (jako dopingová kontrola). Měří se wattmetrem, který poskytne pořadatel (pokud nemá soutěžící svůj - do diskuse) a každý soutěžící je povinen mít protikusy ke konektorům. V praxi to bude třeba tak, že bude předepsaný G4 samec na červené ke straně regulátoru a G4 samice na červené straně k baterce, atd, nebo podobně, a každý soutěžící bude tedy muset mít 4
kablíky-redukce (nebo také nic, když se trefí do standardu).
 

 Další námět se týká omezení rozpětí. Asi by šlo znevýhodnit velké modely nějakým koeficientem (a případně malé zvýhodnit), ještě si to rozmyslím.

 Plánuji tuto soutěž jako korespondenční (asi jen víkendovou) ještě zopakovat, v létě bychom potom mohli uspořádat setkání v Manušicích.

Jan Kubica